close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Referáty-dějěpis

Eiffelova věž

18. února 2008 v 16:24 | Ivett
Eiffelova věž se stala symbolem města a je nejznámější a nejnavštěvovanější pařížskou památkou. V době svého vzniku, v r. 1889, byla nejvyšší stavbou na světě.

Organizátoři Světové výstavy v roce 1889 chtěli vzpomenout stoleté výročí revoluce mimořádným památníkem. Byly předloženy stovky návrhů, z nichž některé byly spíše komické. Někdo navrhl postavit obrovskou gilotinu na památku obětí revoluce. Jiný návrh byl postavit 220 m vysoký sloup se silnou lampou na vrcholku, jež by osvětlila celou Paříž. A jiný inženýr měl představu mamutí fontány, ze které by za parných dnů tryskala svěží voda na celé město. Nakonec byl vybrán plán ing. Gustava Eiffela navrhující věž z kovových prvků. Celková váha věže činí 7 300 tun a společně s posledními přístavky dosáhla váha asi 10 000 t.

Po rozhodnutí postavit věž došlo k obrovské bouři protestů. Mnoho Pařížanů a literátů požadovalo zrušení stavby, protože měli obavy, že toto monstrum bude působit jako pěst na oko. Nicméně v lednu 1887 začaly práce na základech, jež sahaly do hloubky 14 m. Úhrnem přišla věž na 6 a půl milionu franků.

Nyní vám uvedu několik charakteristických údajů souvisejících s tímto pařížským obrem. Na věž bylo třeba 700 t železa, je konstruována z 15 000 kovových součástí, které drží pohromadě 2,5 miliónů nýtů, přičemž základna má průměr pouze 130 m. Pracovní skupina padesáti inženýrů a kresličů narýsovala 5 300 výkresů konstrukce, jejíž montáž si vyžádala 250 pracovníků. Pokud byste toužili udělat něco pro své zdraví a chtěli byste se obejít bez výtahu, je tu pro vás 1 710 schodů, po kterých se dostanete do třetího patra. Natření věže, které se provádí každých 7 let, vyžaduje 40 000 pracovních hodin a přes 50 tun barvy. Oscilace vrcholu při silném větru je 12 cm. Za obzvláště horkých dnů, když se kov věže roztahuje, může věž vyrůst o 15 cm. Za jasného dne je vidět z vrcholu věže do dálky asi 67 km. Celková výška včetně televizní antény dosahuje 320,75 m a zatížení představuje 4 kg na 1 cm2, tedy tolik, jako člověk sedící na židli. Ročně navštíví Eiffelovku 5 mil. turistů.

Dokončení Eiffelovky v roce 1889 bylo uvítáno 21 salvami z děla. V tomto roce, tedy v r. 1889, zaplatily 2 miliony návštěvníků po 5 francích za osobu, aby mohli vystoupit na vrchol věže. Brzy ale došlo ke sporu, který rozdělil Pařížany na ty, kteří byli pro věž, a na ty, co byli proti. Do akce "300" za odstranění monstra, které Paříž hyzdí, se zapojilo mnoho slavných architektů, spisovatelů a dalších umělců, např. Gounod, Maupassant a Dumas syn. Sílící podpisové akce požadující odstranění věže vedly v roce 1910 k vypracování plánů na její demontáž, nikdo se ale neodvážil věž strhnout. Ironií osudu byla věž zachráněna za 1. světové války, kdy sloužila francouzskému generálnímu štábu jako důležité centrum pro radiotelegrafní spojení. V červnu 1949 byly na vrchol věže připevněny televizní antény, a tak mohla Francie vidět první televizní zprávy.

Věž má tři poschodí a z každého se vám otevírá celkový pohled na Paříž. První poschodí je ve výšce 57 m a nacházejí se v něm obchody se suvenýry, restaurace, kavárna a bufet s rychlým občerstvením, kino uvádějící filmy o historii věže a pošta, který má výsadu prodávat známky s označením "La Tour Eiffel - Paris" (10,30 - 19,30), dále je tam pobočka turistické kanceláře, přepážka na výměnu peněz a místnost rezervovaná pro mimořádné události.
Druhé poschodí je ve výšce 125 m a je odtud nejlepší rozhled. Tady najdete obchody, galerie a přepychovou restauraci Julese Verna, která vám nabízí k výhledu menu za 500 f za 1 osobu.

Třetí patro ve výšce 276 m poskytuje panoramatický výhled na značnou část města. Pro dobrou orientaci jsou tu na zvláštní orientační tabuli ještě vysvětlivky. Najdete tam také kancelář "Salon Tour Eiffel", kterou si Gustav Eiffel postavil pro sebe a kterou užíval až do roku 1923, kdy zemřel ve věku 91 let. Poslední patro Eiffelovky patří meteorologickému pracovišti a letecké navigaci.

V přízemí, blízko západní nohy věže, je možné navštívit strojovnu výtahu. Motory byly instalované v r. 1899. Pod věží se u severního pilíře nachází busta Gustava Eiffela od Bourdella.

Titanik

18. února 2008 v 16:18 | Ivett
Již odedávna toužili lidé přeměňovat svět novými objevy,vynálezy,usnadňovat si práci stále novějšími stroji a nebo a nebo prostě zkonstruovat něco,co bude nejdokonalejší nejlepší,největší.
V 60. letech minulého století se začal prudce rozvíjet britský průmysl a sním také stavba lodí a námořní dopravy.Stavba velkých námořních lodí měla za úkol doslova smést konkurenci z moří.Mužem,který stál u zrodu lodi Titanik,byl Kanaďan Wiliem Džems Pirí.Jako patnáctiletý vstoupil do učení u loďařské firmy Harlad - Wolf.Jako dvacetisedmiletý se stal společníkem,podniku za jehož vedení se stala firma největší loděnici na světě.
Stavba této lodi byla zahájena v roce 1909.na vodu byla spuštěna v květnu roku 1911 a její první a zároveň poslední plavba začala 12.dubna 1912.Loď vyplula z Anglie a jejím cílem byl New - York.
Byla to největší loď na světě. -269 metru dlouhá,28metru široká a 8 palub se tyčilo do výše jedenácti patrové budovy.Její plavba až do doby tragické havárie trvala 4 dny 17 hodin.
Po srážce s ledovcem se začala loď potápět a po 2 hodinách a 40 minutách zmizela navždy v mořských hlubinách.Na lodi cestovalo 2227 osob,z kterých se zachránilo pouze 705.

Dále ještě k popisu vybavení lodi.Měla oddělení pro 1.,2., a 3.cestovní třídu.Součástí lodi byly hřiště,plovárna,tělocvična,restaurace, orchestr.Jídelny,luxusní kajuty a společné prostory byly zařízeny podle různých historických období a stylů.
Rozdíl mezi 1. a 3. třídou byl v tom,že 3.třída nezakrývala to,že cestující jsou na lodi,kdežto v 1. třídě byly trubky a jiné prvky zakryty panely nebo tapetami.Snaha vyrobit loď,jako velký dům nebo hotel dosáhla na Titaniku svého vrcholu.
Nyní něco bližšího o posádce a cestujících.Lodi velel kapitán Smit.Začínal ve věku 16 let jako plavčík,později sloužil jako kapitán ve válce.V době,kdy převzal velení na Titaniku,mu bylo 60 let.Postavení kapitána bylo významné.Pokud mu to povinnosti dovolily,věnoval se také během plavby vysoce postaveným cestujícím.Pro ně to byl naopak doklad jejich společenského významu.

Při plavbě Titaniku přes Atlantik měla loď přes 900 členů posádky.Byly to strojníci,topiči,elektrikáři,kotláři,hasiči,stevardi a stevardky,skladníci kuchaři,myči nádobí,číšníci.Cestujícími byly Američané v 1. třídě,Anglosasané ve 2. třídě,Arménci,Italové,Číňané,Holanďané ve 3.třídě.
Při plavbě byl Titaniku několikrát varován a nebezpečí ledovců.Ledovce se každoročně odlamují,nejčastěji ze západního pobřeží Grónska a pohybují se po dlouhé trase,která může trvat několik měsíců až tři roky.Ledovce se vyskytují v různých tvarech a velikostech.Ledovec,který se srazil s Titanikem,měl asi 15 metrů výšku nad hladinu a více než 100metrů výšky pod hladinou a hmotnost kolem 500 000 tun.Prorazil do trupu téměř 100 metrovou trhlinu (podle nových informací nebyl celkový součet všech děr větší jak 1m2 ) a během několika minut dosáhla voda do výše 4 metrů.Titanik byl tímto nárazem vážně poškozen.Začal se pozvolna potápět a po 2 hodinách a 40 minutách s e potopil úplně.

Je těžké v krátkosti uvést všechno,co souviselo s tragédií této lodi.Telegrafická varování,plavba jiných lodí poblíž a jejich možnost pomoci Titaniku,učiněná rozhodnutí kapitána lodi Smita,plavba nejen rychlostí,ale také bezpečně,nedostatek záchranných člunu.Je také těžké vynést rozsudek,spíše stojí za to,abychom se zamysleli nad tím,co všechno muže člověk zvládnout,na co mu stačí síly,aby nedošlo ke smrti lidí.

Leonardo da Vinci

18. února 2008 v 16:16 | Ivett
Základy jeho mimořádné slávy tkví v pozoruhodných všestranností jeho tvořivostí neboť Leonardo byl malířem, sochařem, architektem a inženýrem v jedné osobě. Sounáležitostí "viděním" a "poznáním" Leonardo ve své malířské teorii poukázal na souvislost mezi uměním a vědou.

Leonardo, syn majetného notáře, šel jako patnáctiletý do učení k florentskému umělci Anderovi del Verocchoi. Roku 1472 byl přijat do florentského malířského cechu a do roku 1481 pracoval ve Florencii. Již v raných dílech, která ve Florencii vznikla, se Leonardo projevuje jako precizní pozorovatel a jeho schopnost přírodu nejen zobrazit, nýbrž také zachytit její atmosféru je v dějinách malířství objevná.
Roku 1482 byl Leonardo povolán na milánský dvůr, kde pracoval až do roku 1499.
V letech 1500 - 1507 pobýval Leonardo opět ve Florencii. Pravidelně studoval lidské tělo v márnici nemocnice S. Maria Nuova a jako architekt stavitel opevnění pracoval ve službách Cesara Borgis. Tady také vznikla další Leopardova díla, jako Mona Lisa (-1503 - 1506) a Sv. Anna Samotřetí.
Snažil se pokusně určit součinitel tření, zkoumal ráz pevných těles. Jeho studie z optiky, astronomie a přírodních věd obsahovaly mnoho nových poznatků.
Zemřel na zámku Chatear de Cpouc u Amboise 2. května 1519 ve stáří 67 let (geniální Leonardo da Vinci).

Vigingové

18. února 2008 v 16:14 | Ivett
Vikingové
Vikingové patřili mezi germánské kmeny které se rozšířily skoro po celém světě. Slovo Viking je pravděpodobně odvozeno od vík=záliv, říkali si tak obyvatelé tří severských zemí - dnešního Dánska, Norska a Švédska.V západní Evropě jim spíše přezdívali Normané a ve východní zase Varjagové.
Vikingové byli nejen obávanými a nelítostnými válečníky, ale zároveň zručnými řemeslníky, šikovnými obchodníky a především pravými mistry ve stavbě lodí a v ovládání lodní plachty. Dodnes zůstává záhadou, jak mohla tak malá skupinka lidí ve své době tak výrazně ovlivnit dějiny.
Zabydleli se v Rusku, kde vytvořili první panovnický rod - rod Rurikovců. Po ruských řekách dopluli na východ až do Turecka a arabských končin.Osídlili také část Francie konkrétně poloostrov Normandie odkud roku 1066 podnikli úspěšnou invazi do Británie, osídlili Irsko a jiné ostrovy a poloostrovy. Jejich válečné výpravy děsily Franky, Byzantince, Afričany i jiné země a národnosti žijící především u Středozemního moře.
Po mořských vlnách dosáhli na západě břehů Islandu, Grónska, které nazvali Grenwald "Zelená Země" a amerického kontinentu. Nový svět tak pro sebe objevili již pět set let před Kryštofem Kolumbem. Neshody s místním obyvatelstvem - indiány a také vzdálenost od domova jim zabránily v trvalejším osídlení.
Obchodovat i plenit mohli Vikingové mnohem blíž svých severských domovů, než ve skutečnosti činili. Těžko říct, co určovalo jejich fascinaci pro volání dálek a posedlost dobrodružstvím. Jisté však je, že ve svých kolonizačních a dobyvatelských výpravách pokračovali po více než dvě století. K tomu, aby tak mohli činit, museli být dobře organizovaní a velmi sebevědomí.
Vikingové bojovali účinně a disciplinovaně vzhledem k vzájemným přátelským vztahům mezi členy posádky. Tyto vzájemné rodinné nebo sousedské vazby byly rozhodně výraznější než u většiny jejich protivníků. Značná pohyblivost a moment překvapení jim často při střetu dovolily vyrovnat početní převahu nepřítele. Útočili v klínovité formaci, na jejímž hrotu byli nejlepší bojovníci.
Vikingové byli známí až legendární obratností v ovládání zbraní. Dovedli velmi dobře bojovat oběma rukama, často si předávali zbraň z jedné ruky do druhé, aby nepřítele zmátli. Někteří byli tak silní, že dokázali kopím probodnout štít i s nepřítelem, jiní zase tak bystří, že v letu chytili nepřátelský oštěp a hodili jej zpět. Štíty používali v obraně i v útoku jako zbraň. Nejdříve úderem štítu vyrazili nepříteli zbraň z ruky a pak ho hranou štítu srazili k zemi. Jiným známým vikingským trikem bylo nechat nepřítele zabodnout zbraň do svého štítu, pak jej i se zbraní, kterou pevně držel, srazit k zemi a okrajem štítu ho dorazit ranou do krku. V boji zblízka se snažili nejprve rozpůlit jedinou ranou sekery protivníkův štít a druhou ranou jej zabít. K tomu vyvinuli vhodný typ sekery, jejímž ostřím při ráně vedené dolů štít rozsekli a při pohybu vzhůru jejím bodcem rozpárali hruď nebo krk. Při boji s mečem raději bodali nepřítele do ramen, loktů či kolen než aby sekali. V bitevní vřavě obvykle využívali postavení ve dvojici, vzájemně si kryjíce záda. Sasové zjistili, že jediný způsob, jak útoku Vikingů odolat, je postavit ze štítů zeď, která by je chránila a umožnila jim bojovat. Vikingové čelili této taktice tím, že se snažili štítovou zeď rozbít oštěpy, házenými zdálky, a tím donutit protivníka k boji muže proti muži.
Ačkoliv si Vikingové byli lépe než ostatní vědomi, jak výhodné je zachovávat v bitvě soudržnost, přesto oceňovali osobní statečnost. Kromě "obyčejných" válečníků se mezi nimi vyskytovali i tzv. berserkrové, kteří u protivníků budili oprávněnou hrůzu a děs. Bylo o nich známo, že jakmile začnou útočit, nikdy neustoupí. V boji mezi dvěma oddíly se berserkr náhle oddělil od formace, strhal ze sebe brnění (a někdy i oblečení), začal divoce křepčit a vykřikovat, pak rozbil svůj štít aby bylo jasné, že se nehodlá krýt a chce zabít co nejvíc nepřátel. Po tomto úvodu se divoce vrhl do útoku na nepřítele. Často se mu podařilo prolomit nepřátelskou obranu a dostat se hluboko do nepřátelské formace, než byl sám zabit.
Vikingové byli národem, který žil především pro válku. Bojovníka, který padl v boji, podle severské mytologie odvezly krásné valkýry do Valhaly, kde se jedlo, pilo, hodovalo a cvičilo v boji, dokud nenastane konec světa. Naopak na muže, který zemřel na nemoc či stářím, čekala mrazivá, nevlídná říše bohyně podsvětí Hel. Proto se Vikingové neobávali smrti v boji, naopak boj vyhledávali. I staří, šediví válečníci tedy raději vyráželi do boje či na loupeživé výpravy, aby náhodou nezemřeli doma v posteli.
Vikingské ságy hovoří o spoustě dobyvačných úspěchů. O hlavních zbraních, lehkých, rychlých a přesto pevných lodích, se však téměř nezmiňují. Dokud se poznatky archeologů opíraly jen o psané zdroje, vysvětlení konstrukčních tajů tak úspěšných plavidel nebylo možné. Druhá polovina 19. století však v tomto ohledu znamenala velkou změnu.
Nálezy zbytků lodních trupů na pobřeží nedaleko norského hlavního města totiž znamenaly doslova průlom v poznatcích. Zjistilo se, že lodě Vikingů pro dálkové plavby dosahovaly nejčastěji délky kolem pětadvaceti metrů. Jejich základem se stala veslice, jež však byla svými rozměry mnohem větší a navíc opatřena kýlem a plachtou. Některé součásti lodí byly přitom vynalézavě spojeny tak, aby jim pružnost spojů za bouřlivého či velmi větrného počasí umožnila lépe vzdorovat vlnám. Díky vysoké pohyblivosti plachty se loď mohla pohybovat i velmi ostře proti větru. Manévrovací schopnost těchto lodí ve vlnách byla obrovská, což potvrdily i další nálezy v Dánsku koncem 50. a začátkem 60. let minulého století. Plavidla mohla přistávat i na mělčinách, kde se jejich posádky rychle vyloďovaly či naopak dávaly na ústup, bylo-li to zapotřebí.
Vikingové tuto taktiku využívali například tehdy, když podél celého severo- a západoevropského pobřeží vyrabovávali prakticky bezbranné, avšak velmi bohaté kláštery. Než jejich nešťastní obyvatelé stačili přivolat jakoukoli pomoc a než tato pomoc mohla dorazit na místo a jakkoli zasáhnout, byli již Vikingové i s uloupeným zlatem a stříbrem znovu v bezpečí na moři a vyrovnat se jim právě tam už vůbec nebylo snadné. Fregata dvaašedesáti takovýchto plavidel například brázdila v jednom období vikingské éry od 8. do 11. století našeho letopočtu Středozemní moře a ohrožovala Itálii, jižní Evropu, a dokonce i pobřeží afrického kontinentu. Vikingové vozívali na lodích také koně, aby byli pohyblivější i na souši.
Moři, kormidlu a lodní plachtě nebyli Vikingové oddáni jen za svého života, lodě je totiž následovaly i do míst jejich posledního odpočinku. V řadě případů skutečně až pod zem, kde byly k mrtvým přidávány spolu s řadou dalších osobních cenností, jindy byly hroby alespoň na povrchu vyzdobeny velkými kmeny tak, aby jejich půdorys připomínal obrys vikingské lodi.
Největším uznáním umění starých Vikingů - vyzyvatelů obzoru a vládců lodní plachty - je ovšem skutečnost, že i nynější generace mořeplavců nacházejí stále mnoho prvků, které se od svých pradávných kolegů i dnes mohou učit.
Co se vikinské kultury týče, jejím nejznámějším prvkem je runové písmo zvláštní tím, že se tesalo do kamene. Nepoužívalo se však běžně, mělo spíše jakousi obřadní funkci. Používalo se například k zapsání čarodějných formulí, byly jím popisovány náhrobní kameny, ale jsou známy i runami psané balady skaldů (severští potulní písničkáři). Křesťanství se na sever dostalo až v 11. století, do té doby vyznávali Vikingové svůj vlastní pantheon bohů, z nichž nejdůležitější je bůh Ódin, pán severských bohů, dále záludný polobůh Loki a také mocný Thor, známý svým hromovým kladivem.
O jejich uměleckých sklonech a řemeslné zručnosti vyprávějí bohaté nálezy zlatých, stříbrných a bronzových šperků a kovových a dřevěných předmětů denní potřeby, zdobených k rafinované dokonalosti dovedeným germánským zvířecím ornamentem. O básnickém nadání tehdejších Seveřanů nás dostatečně přesvědčuje poezie skaldů a orální mytologické a hrdinské písně, zapsané později na Islandu.
Vikinskými výpravami Skandinávci nesmírně rozšířili svůj obzor, viděli cizí kulturu i přepych a jejich styk s křesťanskými zeměmi nezůstal bez odezvy v jejich mysli a v duchovním i politickém směřování k historicky pokročilejší civilizaci.
 
 

Reklama